Možná tě překvapí jeden tvrdý paradox sportu: Bronz někdy chutná líp než stříbro. Ne proto, že bychom byli nevděční. Ale proto, že náš mozek je nastavený na negativní předpojatost. Mozek je evolučně trénovaný hledat hrozby, ztráty, nedostatky. Ne to, co se povedlo. Ale to, co uniklo. Ve finále jeden na jednoho je stříbro často jen jiný název pro prohru. Jeden bod. Jedna jízda. Jedna výměna. Mozek okamžitě spustí alarm: „Byl jsem tak blízko.“ „Mohl jsem mít víc.“ „Ztratil jsem zlato.“ A protože ztráta bolí víc než zisk těší, stříbro může chutnat hořce. Bronz? Ten je jiný příběh. Po boji o třetí místo si mozek říká: „Ještě jsem mohl být čtvrtý.“ „Uteklo mi pódium o vlásek.“ Najednou necítíme ztrátu. Cítíme úlevu. A úleva je silnější než radost z „skoro vítězství“. Ve sportech jako běh nebo běh na lyžích, kde soupeříš s celým polem a nejde o jeden poslední souboj, stříbro většinou tolik nepálí. Protože tam není jeden konkrétní moment, který by mozek mohl označit za „ztrátu“. Ná...