Když zradíme sami sebe, ale říkáme tomu „rozumná volba“ Jako děti děláme věci, které nás baví. Používáme své talenty, aniž bychom je tak nazývali. Nevysvětlujeme si, proč nás něco naplňuje. Prostě to žijeme. A tím – nevědomky – poznáváme, kdo jsme. Pak ale přijde svět dospělých. Začne nám říkat, kým bychom měli být. Ne podle naší podstaty, ale podle jistoty, statusu a strachu. Často v dobré víře. Často bez zlého úmyslu. A tady vzniká tichý zlom. Postupně se učíme, že přijetí je důležitější než autenticita. Že patřit je bezpečnější než být pravdivý. A tak začneme dělat věci, které nás nebaví, žít role, které nejsou naše, a odkládat sami sebe „na potom“. Nevzdáváme se sebe proto, že bychom byli slabí. Ale proto, že potřeba patřit je jednou z nejsilnějších lidských potřeb. Jenže když dlouhodobě žijeme v rozporu s tím, kým jsme, něco se začne dít. Ne hned. Ale jistě. Přijde únava. Prázdnota. Ztráta smyslu. Někdy vyhoření – paradoxně právě u těch nejvýkonnějších. Řešením není se ...