„Někdy nepotřebujeme vzdát se… jen zpomalit.“ Poslední dny jsem byla tišší. Místo postů tady na feedu jsem dávala jen pár stories. Ne proto, že by mi došla inspirace, ale proto, že jsem potřebovala chvíli nadechnout. Někdy je toho tolik, že člověk nemá ani chuť číst cizí názory, natož psát své vlastní. A přiznám se – bála jsem se, že ať napíšu cokoliv, zase se najde někdo, kdo to otočí proti mně. A to bolí. A tentokrát to bolelo opravdu hodně. Některé věci, které se tu na internetu píší, mi extrémně ublížily. Tak moc, že jsem si sama sobě položila otázku: stojí mi to ještě za to? Chci být na místě, kde se lidé navzájem soudí a ubližují si? Ale tahle pauza mi ukázala něco důležitého: je v pořádku zpomalit, nadechnout se a dát si prostor. Je v pořádku plakat. Pláč není ostuda. A hlavně – není to slabost. Je to znak toho, že se učím poslouchat svoje tělo, svoje srdce a svou intuici. Možná si někteří řeknou: „Proč se natáčí, když brečí?“ Ale pro mě to má smysl. Pomáhá mi to. Když se k t...