Výchova není o tom, že dítě budeme pořád jen chválit. A už vůbec ne o tom, že si jako rodiče budeme počítat pozitivní věty a pak si „zasloužíme“ jednu negativní reakci. Jde spíš o směr, kterým doma dlouhodobě nastavujeme atmosféru. Dětský mozek si totiž velmi silně pamatuje kritiku, korekci a chybu. Negativní zpětná vazba má často větší váhu než ta pozitivní. Proto potřebujeme vědomě vyvažovat. Když si všimneme, že dítě něco zvládlo, že se snažilo, že udělalo krok správným směrem, pojmenujme to. Ne přehnaně. Ne uměle. Ne za každou cenu. Ale opravdově. A když je potřeba něco korigovat, udělejme to jasně, klidně a konkrétně. Neútočme na identitu dítěte, ale pojmenujme chování. Protože dítě nepotřebuje slyšet jen: „Tohle děláš špatně.“ Potřebuje také slyšet: „Vidím, že se snažíš.“ „Tohle se ti povedlo.“ „Tady jsi udělal pokrok.“ „Jsem rád, že jsi to zkusil.“ Poměr 5 ku 1 není matematická rovnice pro rodičovství. Je to připomínka, že vztah se buduje hlavně tím, čeho si všímáme....