Když dítě udělá nepořádek, rozlije vodu nebo něco pokazí, často nám automaticky naskočí hodnocení: „Ty jsi zase nadělal bordel.“ Jenže právě v tu chvíli se dítě velmi snadno přepne do obrany. Ne proto, že by bylo zlé nebo nechtělo spolupracovat. Ale proto, že jeho mozek slyší útok na sebe, ne popis situace. Když místo hodnocení řekneme: „Vidím rozlitou vodu a mokrý sešit,“ zůstáváme u faktů. Nepřidáváme nálepku. Neříkáme dítěti, jaké je. Jen pojmenováváme, co se stalo. A to je obrovský rozdíl. Hodnocení aktivuje stud, vzdor a obranu. Popis situace vytváří prostor pro řešení. Dítě pak nemusí bojovat o svou hodnotu, ale může se učit odpovědnosti: „Co s tím teď uděláme?“ Stejně důležité je i to, v jakém emočním stavu do situace vstupujeme my dospělí. Dítě se nereguluje podle našich slov, ale podle našeho nervového systému. Když přijdeme s křikem, jeho mozek slyší ohrožení. Když přijdeme pevně, ale klidně, pomáháme mu zůstat ve spojení. Výchova není o tom, že nikdy nezvýšíme hlas. Js...