Možná se vám to už někdy stalo. Něčeho dosáhnete. Vyhrajete nad silným soupeřem. Dotáhnete velký projekt. Uděláte důležitý obchod. A místo toho, abyste si řekli: „Tohle jsem zvládl,“ přijde myšlenka: „To byla náhoda.“ „To nejsem já.“ „Jen jsem měl štěstí.“ Dnes se tomu často říká imposter syndrom. Mozek totiž nemá rád změnu. Ani tu pozitivní. Máme nějakou představu o sobě — o tom, kdo jsme, kam patříme a co je pro nás „normální“. A pak najednou uděláme výkon, který tuhle představu přeskočí. Dostaneme se výš, než kam nás naše vnitřní identita dosud pustila. A mozek místo toho, aby řekl: „Skvělé, pojďme tu identitu pomalu posunout,“ začne zpochybňovat výsledek. Ne proto, že by ten výsledek nebyl skutečný. Ale protože změna pro mozek znamená nejistotu. A nejistotu mozek často vyhodnocuje jako nebezpečí. Proto někdy sabotujeme vlastní úspěch. Ne proto, že bychom na něj neměli. Ale proto, že naše hlava ještě nestihla přijmout novou verzi nás samotných. Důležité je proto neháze...