Jako děti jsme padali pořád. Když jsme se učili chodit, nikdo z nás si po pádu neřekl: „Asi na to nemám.“ „Ostatní si budou myslet, že jsem neschopný.“ „Raději už to nebudu zkoušet.“ Prostě jsme spadli. A potom jsme znovu vstali. A právě díky tomu jsme se naučili jednu z nejdůležitějších věcí v životě. Chodit. Jenže pak jsme vyrostli. A najednou jsme se nezačali bát samotných chyb. Začali jsme se bát toho, co si o našich chybách budou myslet ostatní. Co řeknou rodiče. Co řekne učitel. Co řekne trenér. Co řeknou kolegové. Co řeknou lidé na sociálních sítích. A tak se často nestane to, že bychom neměli schopnosti. Stane se něco horšího. Přestaneme zkoušet. Přitom chyba není důkaz, že nejsme dost dobří. Chyba je informace. Chyba je zpětná vazba. Chyba je součást učení. Dítě, které spadne při chůzi, není selhání. Je to dítě v procesu růstu. A stejné je to s námi. Vytrvalost neznamená nikdy nespadnout. Vytrvalost znamená nezůstat ležet jen proto, že se někdo dívá. Možná bych...