Malé dítě se nenaučí chodit proto, že nikdy nespadne. Naučí se chodit proto, že spadne stokrát — a stejně to zkusí znovu. A právě v tom je obrovská lekce pro nás dospělé. Dítě se při pádu nehodnotí. Neřekne si: „Jsem neschopné.“ Neřekne si: „Ostatní si budou myslet, že na to nemám.“ Neřekne si: „Asi bych s tím měl skončit.“ Prostě vstane a pokračuje. Bere pád jako přirozenou součást učení. Ne jako důkaz, že selhalo. My dospělí jsme se ale postupně naučili chyby hodnotit úplně jinak. Když něco nevyjde, často z toho neuděláme zkušenost. Uděláme z toho soud nad sebou. Místo otázky: „Co se z toho můžu naučit?“ si říkáme: „Co je se mnou špatně?“ A tím se zastaví růst. Protože růst nevzniká tam, kde všechno zvládáme dokonale. Růst vzniká tam, kde jsme ochotni zkoušet, padat, učit se a znovu vstát. Neúspěch není konec. Neúspěch je informace. Ukazuje nám, co ještě nefunguje. Kde potřebujeme víc tréninku. Kde máme změnit přístup. Kde máme zpomalit. A kde máme najít odvahu pokračova...